Vzpomínám na krásnou práci na porodnici.

1. března 2010 v 22:31 | Enili
Sedím u PC a za zády z televize slyším reportáž z porodnice.

Najednou jsem si uvědomila jak moc se mi stýská po práci na porodním sále.Většina lidiček,kteří ke mě chodí o mě ví,že jsem před 1,5 rokem přestoupila na jiné pracoviště.Ale na to svoje původní nikdy nezapomenu.Pomáhat maminkám přivádět děti na svět,to je ta nejhezčí práce.Alespoň pro mně opravdu byla.Ale bylo to velmi namáhavé a já už na sobě cítila,že to musím přenechat mladším.A taky odměna za tuto práci je tak mizerná(alespoň u nás na Moravě),že se člověk před důchodem musí postarat,aby v důchodu nebyl nikomu na obtíž a musí jít tam,
kde mu za práci lépe zaplatí.
Kontrola životních funkcí u novorozeňátka.Jen několik minut po porodu.
Tato krásná holčička,jistě nemá tušení čím si její maminka musela projít,než ji ruce dětské sestřičky oblékly a uložily do teploučka.


O práci porodních asistentek,lékařů a ostatním personálu na porodnici ,napsala krásnou knížku naše netová kamarádka Renatka(paní z čajovny).Nádherně popisuje vše od touhy po dítěti,přes zjištění- JSEM TĚHOTNÁ.Všechny peripetie,spojené s těhotenstvím, až po porod.Pocity ženy,která sama je matkou a jak na ni působili různí lidé se kterými se v době těhotenství setkala.Nestraší mladé maminky dramatickými historkami z porodního sálu,nýbrž poutavě s jistou dávkou humoru ,popisuje s čím se po celou dobu 9.měsíců setkala,co jí zaskočilo a s čím se musela vyrovnat.
Vřele doporučuji si tuto knížku přečíst.Je opravdu napsaná velmi poutavě,dobře se čte a hlavně mladým maminkám bez zkušeností,ve spoustě věcí poradí a to velmi erudovaně.Skoro jsem ji podezřívala,že tají přinejmenším zdravotní školu,kterou při psaní studovala.
Vyfotila jsem vám tuto knížku,kterou jsem od paní spisovatelky Renatky Petříkové ,obdržela darem a jsem na to velmi pyšná.
Jedna z ilustrací Mirka Vostrého vtipně doprovází texty nejen pro nastávající maminky,ale taťkům taky neuškodí si přečíst,co se jejich partnerkám honí hlavou, při čekání ,NEŽ SE NARODÍ jejich potomek.
Tak jsem se od vzpomínek na milovanou práci zatoulala až ke knížkám,ale všechno souvisí se vším.
Teď se starám o staroušky a babičky na oddělení pro postižené demencí a jinými nevyléčitelnými chorobami.
Pracovala jsem u zrodu života a teď jsem častokrát svědkem ukončení pozemské cesty.Nejsem z toho smutná.TAKOVÝ JE ŽIVOT A JE TO NAPROSTO PŘIROZENÉ,ŽE SE RODÍME A UMÍRÁME.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Natty Natty | Web | 2. března 2010 v 7:28 | Reagovat

Miluško, přeji ti krásný den a moc děkuji za tento článeček :-)myslím, že jsi měla nejkrásnější poslání, jaké se ženě může dostat - přivádět na svět nový život, to je opravdu to nejhezčí... vidět ty malinkaté tvorečky, dát jim péči a sledovat, jak se mají čile k světu :-)já ještě patřím do genarace, kdy jsme na porodnici byly 10 dnů a myslím, že to bylo pro maminku i miminko ideální, dnes jsou tam 3 dny a mazej domů - jediné co se mi moc líbí, že dnes jsou miminka hned u maminky a mohou se spolu sžívat od prvních hodin, sice si maminka neodpočine po té "dřině", kterou porod obnáší, ale pohled na děťátko to vynahradí  ;-)

2 Domácí čajovna Domácí čajovna | Web | 2. března 2010 v 8:17 | Reagovat

[1]: souhlasím Natty, že trošku víc odpočinku by to chtělo... za sebe jsem měla pocit, že by třeba jen stačilo, aby sestřičky obstaraly povinná vyšetření miminek a nemusela s nima běhat maminka, když zrovna mimčo i ona chtěli usnout.
Kdoví, jaké budou porodnicové trendy za 20 let...

Emi, víš, že mě tenhle tvůj článeček rozesmutnil?
Je mi moc líto, že o tomto oboru patrně rozhoduje někdo, kdo ho absolutně nezná. Práce na porodnici je nesmírně náročná, snad i fyzicky, ale hlavně psychicky, snažit se být milá na někoho, kdo je třeba z plného zdraví zděšen sílou jakýchsi bolestí, od kterých standartně není pomoci...a přitom to všechno vrcholí tím nejdojemnějším okamžikem v životě. A je tu i ta zodpovědnost, rozeznat komplikace, přitom maminku neobtěžovat v tom porodním pohroužení... Emi, vlastně ti trošičku závidím, že si do konce života v srdíčku poneseš ten krásný pocit, že jsi pomohla... Třeba ti i nějaká maminka poděkovala za to, jak jsi ji pomohla. Víš, ono třeba stačí ruka na čelo, pohlazení, cokoliv, co prolomí bariéru - studený čumák personál a rodička-pacientka. Prolomí ji na dva rovnocenné lidi, na dvě Ženy.

A je mi líto, že TUHLE práci musí člověk opustit, aby se v důchodu uživil...smutné, ne smutné... alarmující...morálně pokleslé...:-(

3 Domácí čajovna Domácí čajovna | Web | 2. března 2010 v 8:18 | Reagovat

Emi, až teď jsem si všimla té knížky!!!! :D

4 Domácí čajovna Domácí čajovna | Web | 2. března 2010 v 8:21 | Reagovat

Ou, já se červenám!
Děkuji za krásná slova, ...  :-D zdravotní školu nemám, jen jsem se zajímala o to, co se mnou děje, což mi uhnalo solidní náběh na hypochondrii  :-D  a zároveň jsem se stala grafomankou :-)

a máš pravdu, život začíná i končí. Oboje si zaslouží důstojnost a díky za to, co bude, co bylo... vděčnost a pokoru.
Ještě jednou děkuji...

5 Jarmila Jarmila | Web | 2. března 2010 v 8:44 | Reagovat

Emilko, moc krásně jsi to napsala. Škoda, že jsi musela milovanou práci opustit. Ale stařečkové a stařenky jsou prý jako děti, tak jsi na tom podobně. Přeji ti, aby tě práce i nadále bavila a hodně elánu. Ale ten ty máš. :-)
Hezký den. :-)

Líp to napsat neumím.

6 Jarmila Jarmila | Web | 2. března 2010 v 8:45 | Reagovat

Jo, a zapomněla jsem pochválit krásné nové záhlavíčko. :-)

7 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 2. března 2010 v 9:00 | Reagovat

Emilko, moc krásně jsi ten článek napsala, nedivím se ti, že se ti stýská po práci v porodnici a obdivuji tě, s jakým klidem a moudrostí se stavíš k práci, kterou děláš teď. Vím co obnáší, sama jsem dělala něco podobného. A taky díky za tip Renatiny knížky - ráda si ji přečtu, přestože už dávno nejsem v produktivním věku. :-)

8 Hanča Kdovíková Hanča Kdovíková | Web | 2. března 2010 v 9:34 | Reagovat

Taky jsem na tu reportáž koukala a vlastně pokaždé, když slyším, že se narodilo děťátko, tak se ve mě začne něco chvět a tetelit, nedokážu to popsat.....je to takový nádherný pocit, který jsem sama třikrát zažila a přeji ho i dalším mladým a novým maminkám. Je to to nejkrásnější, co se ženě, která po děťátku touží, může stát. Jen jednu nehezkou vzpomínku mám na jednu porodní asistentku. Pamatuji si, že byla celá ověšená zlatem, několik náušnic v uchu, přitom mladice to rozhodně nebyla a když se druhý syn rozhodl vykouknout na svět a já cítila, že ten tlak nevydržím, tak jen uštěpačně prohodila:"tak jdem na sál a můžete si ho vytlačit". Protože plodová voda nebyla prasklá, tak ji musela píchnout a to byl gejzír, celou ji to nahodilo, potom pár zatlačení a šup, kluk byl na světě. Já jsem se jen v duchu smála a byla ráda, že je to za mnou. :-)

9 Jarka Jarka | Web | 2. března 2010 v 12:45 | Reagovat

Taky si pamatuji na porodní asistenky víc než na pány doktory. V mládí jsem byla hrozně hubená a oba kluci měli skoro čtyři kila. Když se mi je dlouho nedařilo vytlačit lehla mi taková dobře stavěná asistentka na břicho a mimčo bylo venku. Já tím pádem potrhaná jak po střele dum-dum ve vnitř i venku. Ale po pravdě řečeno, byla jsem ráda, že to mám za sebou a že jsou kluci zdraví jako buci. :-D
Ani jsem nevěděla, že je Čajovna autorkou takové knížky, bude to určitě čtivé a ještě doplněné vtipnými obrázky! :D

10 Lucka Lucka | Web | 2. března 2010 v 12:46 | Reagovat

Nádherně jsi to napsala a knížka vypadá hodně zajímavě. Já sama jse původně dětská sestra a po maturitě jsem 2 roky pracovala u Apolináře na JIP a ARU neonatologie. Bylo to náročné, ale krásné. Pak jsem přestoupila na polikliniku na dětskou endokrinologii. Teď už ve zdravotnictví nejsem, ale obdivuju sestřičky, které pečují o staré a nemohoucí lidičky. To vážně klobouk dolů.Tam je odchod ze světa běžnou věcí a je to určitě hodně náročné. Hezký den Lucka

11 Iva Iva | Web | 2. března 2010 v 18:18 | Reagovat

Emi,moc krásný článek. Věřím, že se ti práce v porodnici líbila a těšila tě. Já ještě po letech vzpomínám na některé sestřičky z porodnice, jak byly milé a přátelské. Obdivuju i tvou novou práci, ta už mi připadá spíš jako poslání.  Hezký večer.

12 Blanka Blanka | Web | 2. března 2010 v 19:37 | Reagovat

Teda Emilko.Moc hezký článek.Sestřičkám patří dík za ochotu a péči se kterou se o nás starají. :-)

13 Kristinka Kristinka | E-mail | Web | 2. března 2010 v 19:47 | Reagovat

Byla jsem na operaci ruky - zlomeninu.A dcera půjde za 5 měs. rodit druhé miminko.Tak jsem ji říkala.Já měla bolest a nic si domu nepřivezu,jako dofám ty  :-) .Určitě bez dr. a sester,i ostatní prac. nemocnice.Přeji jim hodně sil do zodpovědné práce.-píši levou rukou - pa pa

14 Maruš-Fukčarinka Maruš-Fukčarinka | Web | 2. března 2010 v 21:04 | Reagovat

Emo vše už zde bylo napsáno a tak já už jen smekám.Práce s lidmi je velmi náročná a chce to velkou dávku taktu a tolerance. Přeji ti pohodu a zdravíčko.

15 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 14:29 | Reagovat

[1]: Nattynko,moc děkuji za komentík.Je moc pěkný.Dnes to v porodnici chodí trochu jinak a já se po celou dobu svého působení snažila abych mamkám jejich utrpení usnadnila.A jsem přesvědčena,že většina porodnic se k rodičkám chová pěkně.Ale jsou pochopitelně i vyjímky.

16 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 14:33 | Reagovat

[2]: Reni,ty víš,že si vážím toho co dokážeš a tak nějak jsem měla pocit,že toho musím o tvé knize říct víc,než bylo doposud řečeno.Tak se nečervenéj a piš dál tak pěkné knížky.Na každou se budu těšit.A k tvé prosbě,zatím se necítím nejlíp a ty sama víš,že v tuto dobu není radno...ale až to bude lepší určitě se kouknu a dám ti vědět.Děkuji za komentík.Jsi milá.

17 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 14:34 | Reagovat

[5]: Jarmilko i tobě díky za slovíčka,která potěší a jsem ráda,že se ti můj kabátek líbí.A napsala jsi to moc hezky,děkuji.

18 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 14:39 | Reagovat

[7]: Evičko,tobě rovněž patří dík za písmenka,která potěší.Sama jsi to zažila a víš,že to není lehké,ale dnes mě potřebují tyto lidičky,kteří mnohdy nepoznávají ani vlastní děti a máš pravdu ,jsou to v tomto stadiu vlastně taky děti,které musím vodit za ruku,aby věděly kde se najíst,kde spát a pod.Ale dokud mě někdo potřebuje-pořád ještě mám pro co žít.

19 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 14:44 | Reagovat

[8]: Hani,dnes je přísný zákaz nosit prsteny a vůbec šperky ve zdravotnictví,alespoň na sálech a podobně.Dodnes nic nenosím,krom náušnic,už jsem si zvykla.Nechci nikoho zranit,škrábnout ap.Krátké nehty jsou podmínkou pro tuto práci.Nu všechno je teď přísnější.A to je dobře.I tobě děkuji za písmenka.

20 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 14:52 | Reagovat

[9]: Jaruško,dodnes se používá v kritických situacích to co jsi zažila ty.Pořád je to lepší pomoci dítěti na svět tlakem na břicho,než použít kleště.Matka je sice víc zraněná,ale to se zahojí.Při kleštích hrozí,že dítě bude mít pohmožděnou hlavičku a následky na celý život.Když je dítě již napůl venku,není cesty zpět a mohlo by se udusit.Těmto miminkám jsme říkaly borůvky,podle barvy kůže.Ale vždy jsme je rozdýchali a modrá zmizela,hned jak se dostatečně prokrvily.Vím,že se na to nedá zapomenout,ale buďme rády,že máme deti zdravé.Tak taky děkuji za komentík. :-)

21 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 14:58 | Reagovat

[10]: Luci,děkuji i tobě za milý komentík a vím,že chápeš o čem jsem psala,byla jsi a nepřestala jsi být kolegyně.To už člověk přestat nemůže.Pořád se setkávám s tím,že se na mě obrací lidé z okolí a žádají o radu,jak na různé nemoci.Ošetřuju úrazy děcek z naší ulice a když je to zlé jedu s nimi do nemocnice na šití.Tak vidíš,že zdravotníkem zůstáváš po celý život.

22 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 15:00 | Reagovat

[11]: Ivi děkuji za komentík,ale už jsem taky asi napsala vše co se k tomuto tématu napsat dá a tak jen prostě děkuji. :-)

23 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 15:01 | Reagovat

[12]: Blani i tobě děkuji za komentík a za pěkné vzpomínky,které máš. :-)  :-)

24 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 15:02 | Reagovat

[13]: Zdeni,tobě přeji brzské uzdravení.Pravou se píše určitě lépe.

25 ENILI ENILI | Web | 3. března 2010 v 15:05 | Reagovat

[14]: Milá Maruško,děkuji za přáníčko a slovíčka a jsem ráda,že tě u mě vidím tak často.Hrozně ráda bych vás všechny navštěvovala častěji,ale za pár let(jestli se dožiju)v důchodu se polepším.Slibuju.Tak díky . :-)

26 Romi Romi | Web | 3. března 2010 v 16:21 | Reagovat

Emilko dělala a děláš stále záslužnou práci! To miminko na snímku je kouzelné:)

27 Kristinka Kristinka | E-mail | Web | 3. března 2010 v 19:47 | Reagovat

[24]:  [:tired:] To máš pravdu,ale už jsem si umyla sama i vlasy ve vaně.Člověk se přizpůsobí.A měj se prima. :-)

28 Domácí čajovna Domácí čajovna | Web | 3. března 2010 v 21:19 | Reagovat

[16]: děkuji Emi moc, mám za co :-)
Víš, já prostě nevím, jak se k tomu postavit, za sebe? Jen jsem vypustila do světa přetlak, který mě dusil poté, co se mi narodila dcera a já věděla, že další těhotenství už nejspíš nebude. Z té lítosti to vzniklo...

Děláš moc záslužnou práci, Romi i ostatní mají pravdu, tehdy i nyní. Nyní snad ještě víc, protože je samozřejmostí pomoci rodičce, ale starému člověku, opuštěnému...? To podle mě musí být náročnější na psychiku, porodnice proti tomu musí být snad "brnkačka"...:-( nedávno jsem někde četla pěknou diskuzi za článkem, který soucítil se stařečky a odsuzoval ty, jež přijdou jen pro důchod na návštěvu... padla tam myšlenka, mimo ten článek. Jestli ta paní, která si nyní stěžuje, že se na ni děti vykašlali, nebyla celý život jen sprostá jedubaba, která jen sklízí to, co zasela. To mě donutilo k zamyšlení, automaticky jsem přemýšlela tak, že vina je na straně těch příbuzných. Tohle poznání mě rozesmutnilo ještě víc... o to víc, že jde o takové to cyklické zakončení vztahů, životů, karmy...možná tušíš.
Ale pro teď, dobrou noc přeji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama